10. 10. 2010
Představme si rodinu, která je až po uši zadlužená; nemá na nový hadr na úklid, nemá na jar na nádobí, všude v bytě – až na prostředek obýváku – je letitá špína a listí z loňských muškátů přilepené k podlaze.
Tato rodina dostane od známého automobil s podmínkou, že musí měsíčně najet alespoň 5 tisíc kilometrů; jedinou možností jak nasytit nového Otesánka benzinem je dál drasticky omezit spotřebu ostatních zbytných a později i nezbytných věcí, případně si na ně půjčit na lichvářský úrok od některé z nebankovních institucí. Špína se zvětšuje, děti mají hlad, ale rodina dále musí svých pět tisíc kilometrů měsíčně ujet. Ještě dávno předtím, než auto dostala, musela uhradit do společné (evropské) kasy část ze svých příjmů. Stejně tak činily i jiné rodiny, které však měly to štěstí, že jejich hlava byla rozumná a darované auto odmítla (nebo neměla na příslušném ministerstvu správné kamarády). Teď mají šanci vybrat projekty, které pomohou jejich členům ke zvýšení příjmů a tím ke zlepšení rodinné situace.
Zdá se vám, že to něco připomíná – nu ano, žijeme přece v Ústí nad Labem. Téměř bývalý primátor Kubata se ve čtvrteční MFD bije v prsa, jak dokázal dostat do Ústí dotace z evropských fondů a „roztloukl s nimi srdce města“. Nezbývá dodat než – na padrť.
Miroslav Florian
komentář vyšel v MFD dne 5. října 2010
